Den po dni

Zkouším jiskření den po dni, leč nedaří se slyšet hlas srdce. Hlavou mi probíhá mnoho nepodstatných myšlenek a ne a ne je utišit.

Sedím v křesle, vnímám chlad na těle a přes zavřené oči střídající se slunce a stín za okny. Takový je i život. Radost i smutek, nemoc i uzdravení….

Má mysl zvolnila a já vnímám pokyn ke zpěvu. Oddávám se dané chvíli a nechám se unášet. Z hrdla se linou zvuky. Žádná slova s významem, jen zastřené slabiky plující v tónech. Připadám si jako prostředník. Cosi můj hlas vede a já naslouchám. Tóny padají do hloubek tajemna i šplhají do neznámých výšin, aby se v jednom momentu spojily do vlnící se křivky v pomyslném středu. Mám pocit, že se setkává pradávná minulost i budoucnost zde v přítomném okamžiku.

Za očima vyvstává obraz ohně, podobný těm z léčivých kruhů. Tančím primitivní pohyby, leč silně spojené se Zemí. Vše plyne. Krásný pocit. Pojednou se stávám součástí ohně. Příjemně hřeje…rozpouštím se v jednom z planemů a kmitám dle jeho mihotání. Jsme jedno. Dívám se na toto spojení zvenčí, jakoby z jiné dimenze. Slzy vděčnosti mi kanou po tváři….

Druhý den je prožitek podobný, jen pomyslná křivka se točí kolem mne v kruhu a posléze ve spirále. Jsem součástí čehosi nádherného. Není třeba slov…vše se přirozeně odvíjí a já s tím…cítím horké slzy koulející se po tváři. Zůstává jen vděčnost…